Jak poznat, že jsem se ztratila sama sobě?

Někdy se sama sobě nevzdálíš jedním velkým rozhodnutím, ale stovkou malých kroků, kterých si skoro nevšimneš. 

Možná se ti život objektivně nerozpadá.

Chodíš do práce. Funguješ ve vztazích. Zařizuješ věci, které je potřeba zařídit. Odpovídáš na zprávy, plánuješ, nakupuješ, staráš se, rozhoduješ.

A přesto se čas od času objeví zvláštní pocit.

Tohle přece nemůže být všechno.

Ne nutně proto, že by byl tvůj život špatný. Možná jen začínáš mít pocit, že v něm nějak chybíš ty.

Ztratit kontakt sama se sebou totiž nemusí vypadat dramaticky. Často to není jeden velký okamžik, kdy bychom se ráno probudily a zjistily, že už vůbec nevíme, kdo jsme.

Spíš se sobě vzdalujeme postupně.

Po malých krocích.

A někdy tak nenápadně, že si toho všimneme až ve chvíli, kdy už neumíme odpovědět na velmi jednoduchou otázku:

"Co vlastně chci já?"

Když je snazší vědět, co bych měla, než co chci

Možná velmi dobře víš, co by se mělo.

Měla bys být spolehlivá.
Měla bys zvládat svou práci.
Měla bys být dobrá partnerka, dcera, kamarádka nebo máma.
Měla bys se o sebe víc starat.
Měla bys odpočívat.
Měla bys být produktivnější.
Měla bys být vděčná za to, co máš.

Jenže někde mezi všemi těmi "měla bych" se může ztratit otázka:

Co z toho je opravdu moje?

Ne všechna očekávání přicházejí od druhých lidí. Některá jsme si dávno osvojily tak dokonale, že už znějí jako náš vlastní hlas.

A právě proto může být těžké rozeznat, jestli něco opravdu chceme, nebo jsme se jen naučily, že bychom to chtít měly.

Několik nenápadných způsobů, jak se sobě můžeme vzdalovat

Nemusíš se poznat ve všem. A není to diagnostický seznam.

Ber ho spíš jako několik míst, na kterých se můžeš na chvíli zastavit.

1. Umíš se rozhodovat podle ostatních, ale ne podle sebe

Když někdo něco potřebuje, poměrně rychle víš, co udělat.

Když se ale někdo zeptá, co bys chtěla ty, začneš hledat odpověď.

Možná nejdřív přemýšlíš, co je praktické. Co je správné. Co nezkomplikuje život ostatním. Co dává největší smysl.

A až někde na konci přijde otázka, jestli to vůbec chceš.

2. Většinu života trávíš v režimu "fungovat"

Jedna věc skončí a hned začíná další.

Dokončit práci. Odpovědět. Nakoupit. Uvařit. Zařídit. Uklidit. Naplánovat.

Není na tom nic špatného. Život skutečně obsahuje spoustu povinností.

Jenže když fungování zabere téměř všechen prostor, může se stát, že už dlouho nemáš chvíli, ve které bys zjistila, jak ti vlastně je.

3. Něco ti vadí, ale neumíš říct co

Nemusíš být nešťastná.

Možná jen cítíš neklid, podráždění, únavu nebo zvláštní nespokojenost, pro kterou nemáš jasný důvod.

A právě proto ji snadno odmávneš.

"Vždyť se vlastně nic neděje."

Jenže i neurčitý pocit může být informace.

Nemusí hned znamenat, že potřebuješ převrátit celý život vzhůru nohama.

Možná jen stojí za to zjistit, co se v tobě snaží dostat ke slovu.

4. Některé části sebe už skoro nepoužíváš

Možná jsi bývala zvědavější.

Tvořivější.

Odvážnější.

Hravější.

Možná jsi něco milovala a jednoho dne ses přistihla, že už ani nevíš, kdy jsi to dělala naposledy.

To neznamená, že se musíš vrátit ke své starší verzi.

Lidé se mění.

Zajímavější otázka může být:

Zmizelo to proto, že už to ke mně nepatří, nebo proto, že na to dlouho nebyl prostor?

5. Při představě změny slyšíš okamžitě důvody, proč to nejde

"Na to nemám čas."

"To by bylo sobecké."

"Teď není vhodná chvíle."

"Co by na to řekli ostatní?"

"Stejně bych to nedotáhla."

Některé z těch důvodů mohou být naprosto reálné.

Jiné ale mohou být staré způsoby, kterými jsme se naučily chránit před nejistotou, odmítnutím nebo selháním.

A ochrana, která nám kdysi pomáhala, nás může později začít omezovat.

Ztratit se neznamená, že někde existuje "pravé já", které musíš najít

Na představě "návratu k sobě" je jedna věc, kterou považuji za důležitou.

Nevěřím, že uvnitř každého člověka čeká jedna dokonale čistá, správná a neměnná verze jeho osobnosti, kterou stačí objevit.

To by z nás dělalo něco hotového.

Jenže my hotové nejsme.

Měníme se podle zkušeností. Učíme se. Něco opouštíme. Něco v nás vzniká.

Návrat k sobě proto nemusí znamenat návrat k člověku, kterým jsi byla před deseti lety.

Může znamenat něco mnohem prostšího:

Začít si znovu všímat sama sebe.

Co cítím?
Co potřebuji?
Co je pro mě důležité?
Co dělám automaticky?
Co už mi neslouží?
Co bych chtěla zkusit jinak?

Zkus si jednu malou věc

Nemusíš teď řešit celý svůj život.

Vezmi si papír a napiš si dvě věty:

V poslední době často dělám…

a

Kdybych nemusela nikomu nic vysvětlovat, možná bych chtěla…

Neopravuj odpověď.

Nehledej, jestli je rozumná.

Nemusíš podle ní ani nic udělat.

Jen si všimni, co přišlo.

Někdy totiž první krok není změna.

První krok je vůbec uslyšet odpověď.

Možná nepotřebuješ vědět, kam chceš dojít

Je úplně možné, že po přečtení tohoto článku nebudeš mít jasno.

A možná je to v pořádku.

Nemusíš hned znát svůj nový směr, velký cíl nebo definitivní odpověď na otázku, kdo vlastně jsi.

Někdy stačí začít u místa, kde stojíš teď.

Podívat se na něj trochu pozorněji.

A položit si otázku:

"Co se ve mně vlastně děje?"

Právě pro podobné chvíle vznikl Návrat k sobě – pět individuálních setkání, během kterých společně zkoumáme, kde právě jsi, co prožíváš, co tě ovlivňuje a co chceš přenést dál do svého života.

Nemusíš přicházet s hotovým cílem ani dokonale pojmenovaným problémem.

Pokud chceš nejdřív zjistit, jestli ti můj způsob práce vůbec sedí, můžeš začít nezávazným nultým setkáním zdarma.