Je štěstí víc než spokojenost?

Štěstí považujeme za jednu z nejvyšších met dobrého života. Spokojenost vedle něj zní skoro jako něco méně cenného – jako bychom se prostě spokojili s tím, co máme. Ale co když je to právě naopak? Co když štěstí připomíná zamilovanost, zatímco spokojenost je mnohem blíž lásce?

Když řekneme, že jsme šťastní, zní to skoro automaticky lépe než říct, že jsme spokojení.

Štěstí má v sobě něco velkého. Zářivého. Něco, po čem se má toužit. Spokojenost vedle něj zní skoro obyčejně. Možná i proto, že v samotném slově spokojenost slyšíme ono trochu podezřelé spokojit se.

Spokojit se s málem.
Spokojit se s tím, co mám.
Spokojit se s životem, jaký je.

Jako bych tím říkala: "Mohla bych chtít něco lepšího, ale tohle mi vlastně stačí." A tak možná spokojenost někdy vnímáme skoro jako nižší metu. Jako něco pro lidi, kteří přestali chtít víc. Jenže čím déle o tom přemýšlím, tím méně si tím jsem jistá. Možná totiž spokojit se se svým životem vůbec nemusí znamenat rezignovat na lepší život. Možná to znamená něco mnohem většího:

Podívat se na svůj život celý a říct: Ano. Tenhle bych si nechala.

Štěstí je možná jako zamilovanost

Kdybych měla štěstí a spokojenost k něčemu přirovnat, štěstí mi připomíná zamilovanost. Je intenzivní. Rozsvítí všechno kolem. Chceme v něm zůstat. Chceme ho znovu. A když přijde, velmi dobře víme, že se něco děje. Jenže málokdo očekává, že bude po desetiletích vztahu každé ráno vstávat se stejnými motýly v břiše jako během prvních několika týdnů. A neznamená to, že city zmizely.  Možná právě naopak. Zamilovanost se časem může proměnit v něco méně opojného, ale mnohem hlubšího.

V lásku.

A podobně mi připadá rozdíl mezi štěstím a spokojeností.

Štěstí může být okamžik. Spokojenost je možná vztah, který máme ke svému životu.

Musím být šťastná, abych žila dobře?

Možná jsme si ze štěstí udělali zvláštní měřítko správnosti života. Když jsme šťastní, život je dobrý. Když šťastní nejsme, něco je špatně. A pak přijde obyčejný den. Nebo těžký měsíc. Ztráta. Strach. Únava. Nemoc. Rozchod. Selhání, či smutek. A najednou bychom podle tohoto měřítka měli pocit, že jsme z dobrého života nějak vypadli. Jenže žádný skutečný lidský život není nepřerušená řada šťastných okamžiků. A vlastně bych takový život ani nechtěla hodnotit jen podle toho, kolik štěstí obsahoval.

Představuji si totiž sama sebe někdy v devadesáti nebo ve sto letech. Sedím nebo ležím na konci svého života a ohlížím se zpátky. A kdybych tehdy mohla říct:

"Byla jsem se svým životem spokojená,"

připadá mi to skoro jako jedno z nejkrásnějších hodnocení života, jaké bych mohla vyslovit. Neříkala bych tím, že všechno bylo dobré. Říkala bych:

Byly chvíle, kdy jsem byla šťastná. Byly chvíle, kdy jsem nebyla. Některé části mého života byly nádherné. Jiné bolely tak, že bych si tehdy nejraději přála, aby nikdy nenastaly. Udělala jsem dobrá rozhodnutí i špatná. Něco jsem získala a něco ztratila. A přesto, když se na to podívám jako na jeden celek, miluju život, který jsem vedla.

To je pro mě spokojenost.

Nechtěla bych vymazat ani to, co bolelo

Kdybych na konci života řekla: "Byla jsem celý život šťastná," asi bych tomu sama příliš nevěřila. Protože bych tím musela nějak obejít všechny chvíle, kdy jsem šťastná rozhodně nebyla. A některé z nich možná patřily k těm nejdůležitějším. Ne proto, že bychom měli utrpení romantizovat. Některé věci prostě bolí. Některé bychom si nikdy dobrovolně nevybrali. A některé zkušenosti nemají žádnou povinnost stát se "darem".

Ale zároveň existují chvíle, které nás změní.

Rozhodnutí, která bychom neudělali, kdyby před nimi něco nebolelo. Lidé, které bychom nepotkali. Místa, kam bychom nedošli. Věci, kterých bychom si nikdy nevážili tak hluboce, kdybychom předtím nevěděli, jaké je o ně přijít.

A kdybych ze svého života chtěla zachovat jen okamžiky štěstí, možná bych spolu s těmi bolestivými musela vyhodit i všechny cesty, které z nich nakonec vedly k něčemu nádhernému.

Možná tedy nejde o to být pořád šťastná

Možná je problém už v samotné otázce:

"Jsem šťastná?"

Protože štěstí je odpověď na okamžik. Dnes můžu být šťastná.  Zítra můžu být smutná. Pozítří naštvaná. A pořád můžu milovat svůj život. Možná je proto někdy zajímavější zeptat se:

"Jsem se svým životem spokojená?"

Ne: Je všechno perfektní?

Ale: Když odhlédnu od dnešní nálady a podívám se na život, který právě žiju — je to život, ve kterém chci být?

Protože spokojenost nemusí znamenat, že už nechci růst. Nemusí znamenat, že se smiřuji s málem. Možná jen znamená, že nemusím svůj současný život odmítat proto, abych mohla chtít něco dalšího. A možná je právě tohle něco, co štěstí neumí.

Štěstí nám říká: "Tahle chvíle je nádherná."

Spokojenost možná říká: "Tenhle život je můj. Se vším, co v něm bylo. A jsem ráda, že ho mohu žít."

A čím déle nad tím přemýšlím, tím méně si jsem jistá, že je štěstí víc.